4. 11. 2024
Rozhlasový sportovní redaktor Stanislav Sigmund (76) se o diagnóze zeleného zákalu dozvěděl náhodou díky své manželce. Po operacích se dál věnuje své celoživotní profesi. Přečtěte si jeho zajímavý příběh.
Jmenuji se Stanislav Sigmund, je mi 76 let a jsem sportovní redaktor. Měl jsem to štěstí, že jsem od malička jezdil s tátou, bývalým rozhlasovým reportérem, na všechny stadiony, kde vysílal, ať už hokej nebo fotbal. Tak mi prakticky vlil do krve tuhle profesi.
Už od studentských let, kdy mi bylo dvacet a začal jsem studovat vysokou školu žurnalistiky, jsem spolupracoval jako externista s různými médii, například Gólem, deníkem Československý sport nebo Československým rozhlasem. Když jsem dokončil školu, tak už jsem se stal placeným redaktorem v deníku Československý sport, později na Rádiu Alfa a ještě později na Rádiu Impuls.
Foto: archiv Stanislava Sigmunda
Na začátku byl šok
Můj příběh, který měl řadu náhod se šťastným koncem, začal obrovským šokem. Po návratu z jedné mé fotbalové cesty z Lotyšska jsem našel doma manželku s hrozným glaukomovým záchvatem. Nedalo se nic dělat, museli jsme okamžitě odjet do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově, kde se mé manželky ujala sestřička Ivana Weissgärberová a MUDr. Marek Fichtl.
Bylo velké štěstí, že díky těmto dvěma skvělým lidem se dostalo mé manželce okamžité pomoci a doktor Fichtl jí prakticky zachránil zrak. Později při jedné kontrolní návštěvě moje žena poprosila pana doktora, aby se podíval i na mé oči, zda jsou v pořádku a zda nepotřebují nějaký zásah. Bohužel trefila hřebíček na hlavičku, protože pan doktor objevil zelený zákal s nutností okamžité operace.
Operační sál jsem viděl jen ve filmu
Když jsem se dozvěděl tuto pro mě hrůzostrašnou věc, tak jsem si vůbec nedokázal představit, že bych mohl podstoupit operaci. V životě jsem totiž nebyl v nemocnici, operační sál jsem znal pouze z televizních seriálů nebo z filmů.
A sáhnout si na oko? To jsem si také neuměl představit, že bych dokázal. A cizí člověk? To už vůbec ne! Jednou jsem měl v úmyslu nechat si udělat kontaktní čočky, ale nešlo to, protože jsem ani já, ani ten, kdo mi je nasazoval, to prostě nedokázal.
Příprava na zákrok
Z operace jsem tedy měl hrůzu a nevěděl jsem, jak z toho ven. Pan doktor viděl, jak jsem nešťastný, a proto mě na operaci připravil: vysvětlil mi, co je potřeba, co se bude dít a tak dále. Můžu říct, že to byla skvělá terapie. Když jsem od něj odcházel, cítil jsem, jak se mi ulevilo.
Přestože jsem pak byl klidnější, přesto jsem ale před operací měl v hlavě pořád toho „broučka“: co se bude dít, jak to bude vypadat?
Operace trvala jen 20 minut
Když jsem přišel do předsálí operačního sálu, tak jsem samozřejmě ještě stále měl obavy, i když menší. Na operačním sále se však stalo přesně to, co pan doktor řekl. Jediné, co jsem cítil, bylo bodnutí jehlou pod oko.
Když jsem potom ležel pod zelenou rouškou na operačním sále a uslyšel jsem hlas pana doktora Fichtla, tak jsem se uklidnil, protože jsem věděl, že právě on mě bude operovat. Celá operace trvala dvacet minut. Bylo to neuvěřitelné. Dodnes považuji za velký zázrak, že vůbec někdo může napravit oko zeleného zákalu.
V nemocnici jsem strávil jeden den. Odlepili mi tam náplast z oka, aby zjistili, jestli byl zákrok provedený správně. Všechno bylo v pořádku. Odcházel jsem naprosto klidný a s fantastickým pocitem.
Jak to bylo dál…
Čekala mě operace druhého oka, ale to už jsem byl připraven tak, že mě to už nemohlo rozhodit.
Vzhledem k tomu, že po operaci zeleného zákalu se objevil ještě šedý zákal, musel jsem podstoupit další dvě operace obou očí. Všechny byly provedeny skvěle, takže dodnes necítím prakticky žádné následky. Nemám žádná omezení. V práci vidím skvěle i na stadionu, kde jsou novinářská místa vysoko pod tribunou, tedy na vzdálenost třicet padesát metrů.
Vzkaz Stanislava Sigmunda na závěr
Můj i manželčin příběh měl šťastný konec, proto doporučuji všem, u kterých se objeví sebemenší problém s očima, aby okamžitě vyhledali lékařskou pomoc, protože jen tak si zachrání zrak.
(eve)
